Pokud bychom se lidí ptali, zdali je pro ně důležitá svoboda, pak si troufám tvrdit, že většina z nich odpoví, že ano. Vlastně si neumím představit člověka, alespoň duševně zdravého, který by nechtěl být svobodný. Na druhou stranu však lidé mají historickou tendenci preferovat silný stát, ať již je jeho druh jakýkoliv. Tento trend lze pozorovat i v dnešní době, kdy je napříč Evropou více voličů levicových stran než pravicových. Je přitom zřejmé, že mezi svobodou a státem panuje nepřímá úměra – čím více státu, tím méně svobody a vice versa. Pro toto tvrzení nabízím následující argumentaci.
V původním Řeckém pojetí znamenala svoboda společenské postavení člověka. Svobodný byl ten, který nebyl na nikom závislý (především co se týká obživy). To ho odlišovalo od otroka. Tento přístup vyjádřil Aristoteles takto: „Kdo dává bezpečí přednost před svobodou, je po právu otrok“. Svobodný člověk tedy jednal vždy ve svůj vlastní prospěch, pro svou obživu, což o několik století později pojmenoval Tomas Hobbes. Podle něj mají všichni lidé stejnou svobodu a společnost musí negativně vymezit hranice lidské svobody tak, aby nedocházelo k válkám. Společnost lze v tomto kontextu chápat jako stát, jehož nejvyšší ambicí má být vytvoření takových zákonů (= vnějších omezení člověka), které zabrání být člověk člověku vlkem [1].
Na Hobbese navázal John Locke, který vedle svobod člověka zmiňoval také soukromé vlastnictví. Obě tyto myšlenky měly být chráněny zákonem v prostředí Lockova minimálního státu, který by měl vytvářet pravidla (zákony), nezávisle rozsuzovat spory, vymáhat tyto rozsudky a chránit své občany před vnějším nepřítelem [2]. Tento minimální stát lze považovat za jakýsi ideální stav, ale většina liberálů uznává, že v praxi je potřeba, aby stát zastával i jiné funkce. Nicméně by stát měl být malý a jeho moc omezená podle zásad laissez-faire – své občany by měl nechat konat tak, aby mohli být svobodní a nezávislí. Hlavním úkolem státu by tak měla být ochrana svobod občanů. Většina států však má tendence přesně opačné a své občany spíše utiskuje [3].
Vyvstává otázka, proč se lidé nechávají dobrovolně utiskovat, proč nechtějí být svobodní, proč chtějí být otroky. Odpověď nemusí být tak náročná, jak se zdá. Pokud se vrátíme zpět k úvodní „anketě“, nikdo nepřipustí, že by chtěl být nesvobodný a už vůbec, že by chtěl být otrok. I přesto dávají u voleb přednost bezpečí. Být v bezpečí je dobré. Být nesvobodný, být otrok, je jednoduché. I když se to na první pohled nezdá, otrok měl jednoduchý život. Až na svobodu měl všechno – práci, stravu a ubytování. Jistě si teď mnozí pomyslí, že jsem zpátečnický a pohrdám smutnými osudy mnoha set tisíc otroků, kteří byli proti své vůli vyrváni ze svých domovů, od svých rodin a odvlečeni do neznámých míst. Opak je pravdou – myslím, že tato kapitola lidských dějin je jedna z těch zavrženíhodných. Nicméně důvodem pro tento názor je právě fakt, že tito lidé se otroky stali proti své vůli. To jejich osudy činí smutnými.
Podívejme se nyní, co ve svých volebních programech nabízí strany, které slibují silný stát. Je to například vytváření či dokonce zajištění nových pracovních míst. Je to snaha o zajištění levnějších potravin a levnějšího bydlení. Práce, strava a ubytování. Rozdíl je však v tom, že tuto cestu si lidé volí ve svobodných volbách. Není to paradox, že se ve svobodných volbách můžeme vzdávat své svobody? Před rokem 1989 v dobách totalitního režimu na území Československa fungovala tzv. systémová korupce – lidé byli odměňování za svou poslušnost a konformitu s režimem. A čím? Práce, strava a ubytování. Jaké paralely s otrokáři v méně civilizovaných dobách.
Zatím jsme mluvili pouze o „pozitivech“. V případě neposlušnosti následoval trest. U otroků to bylo bití, v totalitách je to vězení. A jak je tomu v demokratických státech? Zde je trest rafinovaně skryt. Na začátku mají lidé svobodu, včetně té seberealizační. Pokud se lidé začnou této svobody ve volbách vzdávat na úkor státu, časem jim zůstává pouze iluze svobody – oficiálně jsou svobodní, mohou v rámci zákonů říkat, co chtějí, mohou cestovat, kam chtějí, mohou si koupit, co chtějí. Objevuje se však problém, že na to nemají prostředky. Čím více má stát pravomocí, tím více potřebuje zaměstnanců k jejich obsluze. Čím více má zaměstnanců, tím více potřebuje budov a vybavení atd. To vše znamená více nákladů a tedy daní. Daně musí být vybrány od občanů. Mnozí z nich jsou v dvojí roli – na jedné straně daně platí a na druhé jsou z nich placeni. Stát přitom musí vyvažovat zvyšování daní a efektivitu jejich výběru – pokud daně začnou být moc vysoké, především „svobodní“ lidé a jejich firmy přestanou daně platit v plné výši a budou se snažit podvádět, popř. s podnikáním skončí a nechají se „zaměstnat“ státem. Být zaměstnancem státu znamená bezpečí – pravděpodobnost krachu státu je mnohem menší než je tomu u soukromých firem. Pokud přidáme známý fakt, že soukromé firmy jsou, díky sledování zisku, ve většině činností efektivnější než stát je intuitivní, že zaměstnanci státu nemohou být ani zdaleka tak dobře placeni jako zaměstnanci v soukromém sektoru či podnikatelé. Vlastně většina z nich je placena přesně tak, aby měla zajištěnou stravu a bydlení. Tito lidé se tak stávají svobodnými otroky systému, kterému darovali část svých svobod.
Samozřejmě, že zabezpečené živobytí státem se mnoha lidem jeví jako dobrý nápad, protože je to jednoduché. Neuvědomují si však, že tak žijí na úkor ostatních lidí, kteří se nebáli jít obtížnější cestou a v životě se spoléhají sami na sebe. Do doby, než systém začne „zneužívat“ mnoho lidí, je to funkční a výdělečné – ve velkých objemech peněz vybraných na daních nejsou vysoké platy pro státní úředníky významnou položkou. Ve chvíli, kdy v systému takových lidí začne přibývat, logicky dochází k tomu, že platy se začnou snižovat. Konečným stavem je pak socialismus či komunismus, kdy jsou všichni zaměstnanci státu, všichni se snaží žít na úkor druhých a jako výsledek nikdo nemá nic.
Nespoléhejme se tedy na stát – oběd zdarma neexistuje ani ve vztahu stát-občan. Možná si říkáte, že oběd sice zdarma není, ale zaplatí ho ti, kteří mají peněz dost prostřednictvím daní. To je sice pravda, ale to je pouze menší část jeho ceny. V dlouhodobém horizontu zjistíme, že nás pár obědů zdarma stálo svobodu, o kterou jsme v celkem nedávné historii bojovali.
Bastiatem to začlo, Bastiatem to končí – nezapomínejme na to, co je, a co není vidět! – „Často se stává, že čím sladší je první plod nějaké zvyklosti, tím trpčí je její pozdější ovoce. Důkazem toho je zkaženost, lenost, marnotratnost. Tehdy totiž dochází k tomu, že člověk, který se v ohromení nad viditelným účinkem ještě nenaučil rozeznávat ony účinky, které není vidět, se oddává zhoubným zvykům nikoliv z pouhé náklonnosti, nýbrž z vypočítavosti. […] Zde je vysvětlení pro osudově bolestný vývoj lidstva. Nevědomost obestírá jeho kolébku; nechává se tudíž ve svých činech determinovat jejich prvními následky, jež jsou jediné, které v období svého zrodu a dětství může vidět.“ [4]
[1] Gray John, Liberalismus, s. 19 – 20.
[2] Gray John, Liberalismus, s. 23 – 24.
[3] Heywood Andrew, Politické ideologie, s. 54, Gray John, Liberalismus, s. 90.
[4] BASTIAT, Frédéric. Co je vidět a co není vidět: a jiné práce. Překlad Ján Pavlík. Praha: CASUS DM, 1998, 181 s. ISBN 80-902-2706-6.