Když pocházíte z rodiny živnostníků a přijdete ve dvaceti na VŠE, je těžký nebýt zapálenej pravičák. V prváku navíc objevíte Rakouskou školu a už máte jasno – kdo se o sebe neumí postarat, tak ať třeba zdechne. No jo, ale když do tý státní školy každej den dojíždíte sockou dotovanou městem, máte dost času na přemýšlení o tom, jak to s tím vašim pravičáčstvím vlastně je. Abyste se nějak vypořádali se sílící kognitivní disonancí, postupem času si přiznáte zdrcující pravdu: “Jsem pravičák na baterky”.

Takovej pravičák na baterky je sic pln pravicových ideálů, ale zároveň je mu fajn v tom našem levičáckým státě. Marná snaha, ono se o těch liberálních moudrech diskutuje mnohem líp, když nemáte na krku půjčku na školný. Je jednoduchý být pravičák, když to za vás někdo zaplatí.

K výše zmíněnému si připočtěte, že jsem vyrůstal v době, kdy jste si mohli vybrat mezi komančema, socanama, křesťanama a ódéeskou. Takže je vám asi jasný, komu jsem to tam v roce 2008 u svých prvních voleb hodil. I přes všechny maličkosti, který následovaly (namátkou pád vlády uprostřed předsednictví EU, kabelky mojí krajanky ze západních čech, znovu pád vlády, asi 6 % preferencí …) jsem ODS zůstal (jakž takž) věren a doufal. Doufal, že zase budou normální. 

Posledních pár měsíců bylo nadějných … až do doby, než se ODS pod vlajkou pravičáctví rozhodla spáchat harakiri a pomoct prohlasovat snížení daní (ponechejme stranou s kým tento Everest liberálních myšlenek zdolala). Jasně, zní to přeci fajn – všem zaměstancnům zůstane v kapse víc peněz (ponechme stranou, že některým víc a některým míň). Jak říkal už Mill, každý přeci ví sám nejlíp, jak s penězma naložit. No a když to říkal Mill, tak to je jasnej liberalismus.

Jenže oni ti liberálové říkali ještě spoustu jiných věcí – v kostce to, že stát má jenom topit a svítit. Jenže v ČR ve veřejném sektoru topí a svítí téměř milion lidí (tedy zhruba každý pátý pracující). 450 tisíc z nich je placena přímo státem, který na jejich platy vydá 210 miliard (tedy ca. 13 % celkových příjmů).

Nechci vás moc zatěžovat ekonomickýma pindama, natož historickýma – ale tohle je krátký a důležitý. V minulým století soutěžily o místo na slunci dva přístupy – pravičáckej zastoupenej Hayekem a levičáckej zastoupenej Keynesem. Keynes říkal, že v době krize lidi nesmí přestat utrácet, protože to by pak firmy neměly co vyrábět, nepotřebovaly by nikoho zaměstnávat a lidi by pak neměli (za) co utrácet. V době krize ale lidi buď mají peněz míň nebo je víc šetří. A právě v tu chvíli musí zasáhnout stát a “napumpovat” peníze do ekonomiky, aby je lidé utráceli, firmy vyráběly, a tak dále.

Trik je v tom, že stát žádný “svoje” peníze nemá. Jako kdokoliv jiný, stát má v zásadě tři zdroje peněz – úspory, práci (v případě státu výběr daní), nebo půjčky. Česká republika žádné úspory nemá a/protože z vybraných daní platí levičácky rozbujelý stát. Kvůli covidu si teď navíc musí půjčit stovky miliard korun (=desítky procent ročního výběru daní), aby měla na Keynesovský lék na nemocnou ekonomiku. Ale tuhle půjčku bude muset splatit … úspory, daně, půjčky.

Levičáckej stát nejde financovat pravičáckýma daněma … you can’t have your cake and eat it too. A proto si stát musí půjčit ještě víc. V lepším případě dluhy státu budou splácet současný dańový poplatníci (my), v horším ti budoucí (naše děti). A jak to tak se půjčkama bývá, vždycky vrátíme víc, než jsme si půjčili.

Když se takhle chovaj populisti, málo koho to překvapí – jsou to konec konců populisti. Ódéeska mi, na druhou stranu, připomíná sama sebe urputně hájící liberální principy v kantýně veřejný vejšky. Nejde svítit, jsou to prostě pravičáci na baterky.