„Příjmová daň udělala z Američanů více lhářů než hraní golfu.“ Tento citát amerického humoristy Willa Rogerse naznačuje dvě věci – lidé podvádí nejen při vyplňování daňových přiznání (což není překvapivé), ale i u hraní golfu. Ano, vidíte správně. Golfu. Považovali jste, tak jako já, hráče golfu za nositele fair-play a čestnosti? Pokud ano, rádi si přečtete následující článek o tom, že ani hraní golfu z vás neudělá lepšího člověka (zdravějšího však ano).

Pro ty z vás, kdo neví, co přesně golf vlastně je a jak se hraje: golf je hra, ve které odpalujete malinkatý míček na dlouhatánské vzdálenosti, kterými musíte překonat rybníčky, písečné plochy, drobné křoviny či stromy. Cílem hry je dostat míček pomocí hole z místa A (odpaliště) do bodu B (jamka), a to na co nejmenší počet úderů. Nyní přichází ta problematická část – v golfu nejsou žádní rozhodčí, kteří dohlíží na správné zapisování počtu úderů. Tuto činnost vykonává každý hráč sám a je tak pouze na jeho čestnosti, zdali si do score karty zapíše tolik úderů, kolik ve skutečnosti provedl.

Nyní si představte situaci, že odpálíte míček a ten se jako na potvoru zakutálí za strom, který stojí mezi ním a jamkou. Stojíte nyní před rozhodnutím, zdali míček (proti pravidlům) posunout o 10 cm a hrát přímo na jamku nebo obětovat jeden úder a zhoršit si tak celkové skóre. Hřiště je velké, nikde nikdo. Jak se zachováte? Ne, jinak – jak myslíte, že se zachová průměrný golfista (nebo váš soused)? Míček přitom můžete přesunout třemi způsoby: holí (posunutí), nohou (kopnutí) a rukou (přemístění). Dan Ariely a jeho výzkumný tým položil podobnou otázku mnoha desítkám hráčů golfu ve Spojených státech. Ze sebraných dat vyplynuly tyto výsledky:

Jak vidíte, průměrný golfista by téměř v ¼ případů posunul míček holí, méně pak nohou a pouze v 1/10 případů by volil posunutí míčku rukou. Tyto výsledky potvrzují hypotézu, že lidé podvádějí více, pokud mají od aktu podvádění větší vzdálenost. Podvod samotný je pak totiž lépe obhajitelný před vlastní morálkou – lidé zkrátka chtějí sami sebe vidět jako čestné osoby a čím více je podvodem tento sebeobraz narušován, tím je menší pravděpodobnost jeho spáchání. Logika je asi taková:

• posunutí holí: „Nepodvádím. Vlastně jsem to ani nebyl já. Byla to vlastně jen náhoda, když mi hůl při „zaměřování“ rány zavadila o míček, který se posunul. Co se dá dělat, vracet ho nebudu.“
• kopnutí nohou: „Nepodvádím. Sice jsem to byl já, ale zase jen shodou okolností. Obcházel jsem strom, hledal jsem způsob jak ho obstřelit a přitom jsem o míček zavadil nohou.“
• přemístění rukou: „Podvádím, protože jsem zcela úmyslně vzal míček do ruky a posunul ho do výhodnější pozice.“

Co se týká golfu, nejde o nic tak horkého. Téměř v každém sportu se trochu podvádí, když to jde. Zamysleme se však nad závažnějšími problémy, které toto zjištění vyvolává. Například internetová komunikace se zdá být v tomto ohledu problematickou. Bezhotovostní transakce – zeptejte se sami sebe, bylo by pro vás jednodušší vzít papírovou stokorunu z peněženky svého kamaráda nebo zaplatit sto korun jeho kartou? A co pro lidi na finančních trzích – je pro ně (morálně) jednodušší zpronevěřit „virtuální“ peníze nebo je někomu ukradnout v hotovosti? Nebo lhaní – cítíte se hůř při lži online nebo offline?

K odlehčení na závěr – jak vidíte, tabulka má ještě jeden sloupec, ve kterém respondenti reportovali, jak často podvádí při hře oni sami. Zajímavé, že? Každý z golfistů podváděl výrazně méně než průměrný golfista z toho samého souboru. Že by nový matematicko-statistický problém? Asi ne. Spíše to vypadá, že lidé nejen lžou, ale navíc lžou i o tom lhaní. Inu, až zase někdy uslyšíte „Kámošovi se stalo“ .. :-)

Zdroj: Ariely, D. (2012). The (honest) truth about dishonesty: How we lie to everyone–especially ourselves. HarperCollins UK.