Ne, to není začátek vtipu (i když by mohl být). V poslední době často slýcháme svědectví o tom, jak “známý měl koronáč a vlastně mu nic nebylo” nebo jak se někdo “byl se podívat v nemocnici a všechno tam zvládají úplně v pohodě”. Lidé se však při této argumentaci dopouští stejné logické chyby, které se dopustila americká armáda nebo autoři studie o přežití koček po pádech z okna.
Během Druhé světové války se americká armáda snažila vystužit své bombardéry v místech, která byla nejvíce poškozena nepřátelskou střelbou. Vycházela přitom z přehledu zásahů podobnému tomu na obrázku níže.
Tečky na obrázku značí hypotetické zásahy, které byly nalezeny na letadlech při jejich opravách. Oprava letadla má však jednu poměrně zásadní podmínku – letadlo se musí vrátit. A právě zde je zakopaný pes! Červené tečky značí zásahy, která dostala letadla, která se (i přes toto poškození) dokázala vrátit na základnu. Tato místa proto není nutné vystužovat. Naopak bílá místa bez teček označují místa, jejichž zasažení způsobilo pád letadla, a proto by bylo vhodné vystužit právě ta.
Protože většinu světa vnímáme skrze vizi, máme tendenci soustředit se na to, co vidíme. Nicméně si často nemusíme uvědomovat věci, které nejsou z nějakého důvodu dobře pozorovatelné. Pokud jsme tedy mluvili se známým, kterému “nic nebylo”, pak to nelze považovat za důkaz toho, že covid nic nezpůsobuje. Vzhledem k tomu, že zhruba 4 lidi ze 100 mají vážný průběh, jsme v kontaktu s mnohem více lidmi, kterým nic moc nebylo. Proto s nimi můžeme mluvit (kdyby totiž leželi v umělém spánku v nemocnici, tak nám toho moc neřeknou). To samé platí o argumentu o nemocnicích – nejsem lékař, ale hádám, že po jednotce intezivní péče se nelze procházet jak po kolonádě a případný pozorovatel je tak vpuštěn pouze do míst, kde to “v pohodě” opravdu je.
A co ty kočky? Na konci 80. let byla uspořádána studie [1], ze které vyplynulo, že kočky, které vypadly z nižšího než 6. patra utrpěly vážnější zranění (či dokonce smrt) než ty, které vypadly z vyšších pater. Vysvětlení pro tento jev není známé – to zdánlivě nejlogičtější bylo, že kočky potřebujou nějaký čas na to, aby se ve vzduchu “srovnaly” a dopadly správně na všechny čtyři. Jak už asi tušíte, je tu ještě jedno vysvětlení – protože ve studii samozřejmě nikdo neházel kočky z oken, studie vychází ze záznamu veterinářů. Podobně jako u amerických bombardéru, i zde lze předpokládat, že se do záznamů veterinářů dostaly jen kočky, které pád přežily. Kočky padající z vyšších pater se pak tedy do studie nemusely vůbec dostat, což by vedlo ke zmíněnému výsledku.
I možná proto se této logické chybě říká klam přeživších. Tento klam se však může týkat i mnohem méně závažných situací. Protože v televizi vídíme pouze úspěšné fotbalisty máme pocit, že stát se fotbalistou (nebo kýmkoliv jiným) není tak těžké. Protože vidíme jen budovy, které stále stojí a posloucháme starou hudbu, která je stále někde dostupná, můžeme mít pocit, že dříve byla architektura hezčí a hudba kvalitnější. Protože vidíme jen to, co jsme si koupili, nevidíme to, co jsme si mohli koupit (o tom více v tomto článku).
A jak z toho ven? Vždy přemýšlejme, zdali náš názor není založen pouze na pozorováních, která jsou dobře vidět a zdali nepřehlížíme fakta, která jsou nám skryta.
[1] Whitney, WO; Mehlhaff, CJ (1987). „High-rise syndrome in cats“. Journal of the American Veterinary Medical Association. 191 (11): 1399–403.