Současná vypjatá situace kolem koronaviru poskytuje jedinečnou příležitost nahlédnout do aspektů chování a rozhodování, které jsou za normálních podmínek těžko pozorovatelné. Jedním z těchto aspektů je skutečnost, že mnoho lidem přestává záležet na zdraví druhých.

V posledních dnech se na sociálních sítích objevují názory, které by šly shrnout do věty “Proč mám platit za to, aby se ostatní nenakazili?”.  Diskutující tím naráží na skutečnost, že jsou to právě oni, kteří kvůli různým opatřením nemohou vydělávat. Mnohým tyto výroky mohou připadat šokující, protože implikují skutečnost, že některé části našich spoluobčanů záleží na životech ostatních jen do chvíle, než – jak my experimentální ekonomové rádi říkáme –  musí položit peníze na stůl.

Tato zkratka odkazuje ke skutečnosti, že dokud nás naše jednání nic nestojí, rádi deklarujeme, jak bychom v případě nouze zcela určitě pomohli druhým. Tvrdíme to proto, že si za prvé chceme připadat jako dobří lidé a za druhé proto, že to společnost tak nějak vyžaduje. Jsme tvorové, jejichž společnost je založená na spolupráci. Aby spolupráce byla efektivní, často se řídíme nepsaným souborem pravidel – společenskými normami. Ty nám říkají, jaké chování je společností v určitých situacích považováno za normální, běžné. Jedna z takových norem je, že pomáháme starým a nemocným. Proto pouštíme starší lidi sednout v hromadné dopravě, a proto pečujeme o nemocné lidi, kteří mají malou naději na přežití. 

Základní ekonomickou poučkou je, že každá mince má dvě strany – v tomto případě, každá pomoc něco stojí. Pustit někoho sednout nás stojí trochu energie, péče o chronicky nemocné nás pak mohou stát veškeré úspory. No a jakákoliv jiná pomoc je někde mezi těmito extrémy. Spoléhat se na veřejné deklarace lidí o tom, jak si mají lidé pomáhat, může být zavádějící. Většinou se totiž ptáme na špatnou otázku. Místo toho, abychom se ptali “Do jaké výše měsíčního příjmu jste ochotni pomáhat druhým?” se ptáme “Jste ochotni pomáhat druhým?”.

Z výsledků mnoha behaviorálních výzkumů víme, že mezi těmito dvěma otázkami je zásadní rozdíl. Pokud navíc vezmeme v úvahu, že úspory vyšší než 10 000 Kč má v této zemi pouze 6 z 10 lidí, nemůže nás překvapit, že někteří lidé říkají, že již druhým pomáhat nechtějí. Byl totiž vyčerpán jejich “měsíční limit”. 

Vláda nebyla schopna jednoznačně stanovit (natož realizovat), jak bude kompenzovat všechny skupiny obyvatel. Nemůžeme se proto nyní divit tomu, že mnoho lidí již zkrátka doslova nemá na to, aby si požadovanou míru spolupráce mohli dovolit.

Před tím, než tyto lidi odsoudíme a nařkneme z “asociálnosti” si tedy položme otázku “Do jaké výše měsíčního příjmu jsem já sám ochoten pomáhat druhým?”.